Zábavné povídky

Zvířátka v lese se dohodla, že si postaví sídliště. Do města na příslušné úřady
půjde liška, ta je dost fikaná, všechna potřebná potvrzení a povolení rychle
vyřídí... řekla si zvířátka.

A tak tedy liška šla. Přešel den, dva, týden, měsíc a po měsící se liška vrací se
stáhnutým ocasem a celá zničená říká - 35 potvrzení mám, je to 36 -
poslední se mi už vyřídit nepodařilo.

Tak se do města vydá medvěd. Ten jako nejsilnější v lese určitě zařídí, abychom
tu měli sídliště - přemýšlela zvířátka. Přešel den, dva, týden,
měsíc a po měsíci se medvěd celý vystresovaný a vyhublý vrací a říká - 35
potvrzení mám, jen to 36 - poslední se mi už vyřídit nepodařilo.

>>> zbytek uvnitř článku

Pondělí
Jsem sám doma, žena na týden odjela. Je to skvělý pocit. Velmi příjemná
změna. Myslím si, že tu prožijeme se psem nezapomenutelný týden. Udělal
jsem přesný plán a rozvrhl jsem si čas. Vím přesně, kdy vstanu, kolik
času strávím v koupelně a kolik přípravou snídaně. Propočítal jsem
také čas na mytí nádobí, úklid, psí procházky, nákupy a vaření. Když jsem
odhadl celkový čas, velmi příjemně mě překvapilo, že budu mít spoustu
volna. Nechápu, proč ženy tolik mluví o domácnosti a dělají z toho takovou
vědu, když je to činnost, která vyžaduje tak málo času. Jde jen o
to, jak si ho zorganizovat.
Večeříme každý kotletu. Já i pes. Na stole mám svíčku, protože to dělá pěknou
atmosféru, také sváteční prostírání a ve vázičce růži. Pes měl
paštiku - jako předkrm, pak maso s jemnou zeleninou a keks jako dezert.
Piji víno a kouřím doutník. Už dlouho jsem se necítil tak dobře.

Úterý
Musím se znovu podívat na svůj časový rozvrh. Zdá se mi, že bude vyžadovat
malé změny. Psovi jsem vysvětlil, že každý den není ovšem
svátek a nemůže tedy mít vždy předkrm a hlavně tři misky, které pak
musím umývat. Při snídani jsem si všiml, že výroba pomerančové šťávy má
jednu nevýhodu. Ovoce znečistí celý přístroj. Jiná možnost - udělat šťávu
rovnou na dva dny. Pak bych nemusel stroj mýt denně.
Objev: Zjistil jsem, že párky mohu ohřát v polévce a ušetřit tak jednu nádobu,
kterou nemusím mýt. Rozhodně nemíním denně luxovat, jak si to
přála žena. Úplně postačí jednou za dva dny. Důležité je se přezout a otřít
psovi packy - to je vše.
Jinak se cítím skvěle.

>>> zbytek uvnitř článku

„Tak nám teď budou každý leden valorizovat penze, pane Švejk,” řekla paní
Müllerová starobnímu důchodci Josefu Švejkovi, který si právě mazal kolena
opodeldokem.

„Vidějí, paní Müllerová, jak hodný pány máme ve vládě. Jenže kde na to
vezmou, přece si nebudou utrhovat ze svýho! Ledaže se letos nebudou
důchody valorizovat vůbec a něco z toho ušetřenýho dostaneme až v
lednu. Aspoň bude na důležitější výdaje, třeba na tenhleten samit, co se
na něm už naposledy bude moct zviditelnit náš zeměpán. A třeba ještě
vybyde na naše čacký vojáky v zahraničí, který tam pomáhají našemu
velkýmu bratrovi, co ho vovinuly mraky terorismu, zlikvidovat zbraně
hromadnýho ničení v jiných zemích než USA. A co se ušetří na důchodcích,
který do ledna umřou, to může jít do nějakýho fondu, kdyby na
naši vlast přišla ještě horší pohroma než ta povodňová. Pravda, chlapi, co
si jako já z důchodu našetřili na jedno malý pivo U Kalicha, povídali, že ta
nejhorší už přišla s tou sametovou revolucí. Ale taky povídali, že prý letos
nebudou valorizovat ani některý státní zaměstnance, i ty hodně vysoko, co
toho potřebujou víc než my důchodci a jim se možná bude škrtat ten
čtrnáctej plat. A u těch lepších pánů to je pěknejch pár tisíc.”

„To já bych si čtrnáctou penzi nechala klidně škrtnout taky, kdybych dostávala
aspoň tu třináctou, abych si ze svýho důchodu mohla jako před
sametem dopřát ty banány, co jsem na ně v tý nepředstavitelný
hrůzovládě musela stávat frontu. Tak si kolikrát myslím, nač celá ta
revoluce vlastně byla...”

>>> zbytek povídky uvnitř článku

Jistě už se vám někdy stalo, že vám u řezníka prodali o hodně větší kus masa,
než jste původně vlastně chtěli. Oni si tak zvedli tržbu a vám zase zvedli
hladinu adrenalinu v krvi, protože kdyby jste na obvyklou otázku: „Je to o
kousek víc, můžu to nechat?” odpověděli: „Ne.”, byla by z vašeho kousku
masa amputována ta nejkrásnější a nejlibovější část.

Řezníci to dělají schválně, protože nevěřím tomu, že člověk, který za den
rozseká, nakrájí, nebo rozemele tři krávy a pět prasat, neumí odhadnout
půl kila, a místo toho „odťafne” o dvacet deka víc. A této jejich vlastnosti
využijte v boji proti kupování něčeho, co vlastně ani nechcete.

Já osobně jsem u naší řeznice známý tím, že si kupuji „za dvacet korun něco
na polévku” a když se mne řeznice zeptá, jestli to může nechat, když je
toho o trochu víc, odpovím: „Klidně, ale víc, než dvacku stejně nemám.”
Málokdy se stane, že ta žena něco odřízne. Většinou to dopadne tak, že
kousek zabalí, hlasitě řekne: „Dobrou chuť!”, já poděkuji a odejdu. Za zády
ještě zaslechnu slovo: „chudák”, ale z toho si nic nedělám, protože
mne hřeje dobrý pocit, že jsem levně pořídil maso na polévku pro celou
rodinu na dva dny, protože kdybych utratil o dvacku víc, bylo by té polévky
stejné množství i chuti.

>>>zbytek povídky uvnitř

Ten den jsem nestíhal. Doslova jsem zaspal. Zdál se mi moc hezký sen.
Sen o tom, jak jsem byl degradován a šel jsem k lopatě. Já, který jsem držel
lopatu naposledy v dětství na pískovišti. A to už tehdy jsem si práci
dokázal natolik vychytrale zorganizovat, že jsem jen vyklepával bábovičky
a odvážně plácal nebohé holčičky lopatkou po hlavách (mimochodem, tyto
dívky u nás dnes slouží ve sboru).

Probudil jsem se zpocený, natolik rozčilený, že jsem odstřelil budík. Moji
zdravotní procházku kolem městské spalovny odpadů a jaderné elektrárny
s pravidelným dýcháním z plných plic jsem dneska tedy vynechal. Nezbylo
mně nic jiného, než vyrazit do zaměstnání autobusem. Ani jsem vlastně
pořádně nevěděl, kde mají autobusy svojí zastávku. Když jsem požadoval
tuto informaci po malých prvňáčcích, klepali si na hlavu a ve škole na dotaz
paní učitelky, čím by chtěli být, se zcela jasně shodli, že hlavně ne
policajtem. Už jsem se tedy víc neptal a přidal jsem se k davu lidí, kteří
určitě směřovali k autobusové zastávce.

Došel jsem do továrny, kde mě vrátný vyhodil za to, že jsem neměl píchačku.
Cože? Doma mám moji starou a ač není nejhezčí, vyžaduje to po
mně každou noc! Po té, co mi vysvětlil, jakou píchačku po mně
požaduje, jsem raději odešel.

Po delším hledání jsem konečně zastávku našel. Autobus mně pojede za celou
hodinu. Nedovedl jsem si představit, co si tam beze mě ti chudáčci
uniformovaní počnou. Po hodině čekání se přišourali lidé a po chvíli
skutečně autobus přijel. Kvalita cestování se jistě zlepšila. Přede mnou se
objevili dokonce troje dveře a já si mohl v klidu vybrat, kterými vkročím.
Zkusil jsem ty zadní, protože všichni ostatní se cpali předníma. Náhle jsem
byl sražen davem lidí.

>>> zbytek povídky uvnitř

Byl jsem ředitelem jednoho velkého koncernového podniku. Kávu mi vařila
mladá sekretářka, do práce jsem jezdil Tatrou 613. Jednou za mnou přišli,
abych zaplatil 5 000 Kčs na pohřeb člena ÚV KSČ. Řekl jsem, že za 5 000 Kčs
pohřbím celý ÚV sám. Od té doby jsem pracoval jako ředitel malého
podniku. Kávu mi vařila stará sekretářka, do práce jsem jezdil Tatrou 603.

Jednou mi vyčetli, že jsem nebyl na poslední schůzi KSČ. Řekl jsem, že
kdybych věděl, že je opravdu poslední, přišel bych i s transparentem.
Od té doby jsem dělal mistra. Do práce jsem jezdil vlastním autem, kávu si
vařil sám.

>>> zbytek uvnitř článku

Zase jsem udělal chybu. Bolí mě to u mého malého srdéčka. Pokorně se klaním
před Systémem, který pouze suše oznamuje: „Program provedl
neplatnou operaci a bude ukončen.”
Ach, ta bolest nad rozdělanou prací. Ach, ten smutek. Ale tak to musí být.
Jsem smířený s osudem a šlapu blátivými uličkami ke zpovědi.
Uživatelíčkové, žijící v blátivých slumech, vidí mé roucho novice a ustupují z
cesty.
„Sluha Páně Billa! Nepadavost jeho duši!”
Pouze jeden stařík se drží v koutku. Mračí se. Že by Jablíčkář? Ale ne, inkvizice
již dávno všechny Jablíčkáře upálila.

„Chyboval jsem, Otče Pavle.”
„Spadl ti Systém, synu?”
Katedrála je úžasná - ty obláčky při startu, ta krásná modrá okýnka, která
jdou otevírat, zavírat, minimalizovat, maximalizovat... V okýnkách
jsou maximalizovány obrazy svatých - svatý Jack, který pokorně čekal na
start Windows a přitom umřel hlady, svatý Tom, který tak dlouho načítal
stránku z http://www.microsoft.com/, až se dostal do extáze...”

„Co mi radíte, Otče? Jak mám zabránit Modré Smrti, která mne sužuje dnem i
nocí?”
„Pokání, modlitby, Reinstalace!”
„Svatá Reinstalace? Znovu, Otče? Ušetřte nehodného syna nejhoršího!”
„Víš, synu, že Bill pravil: jedině systém Windows míti budeš. Chceš snad
odporovat svaté Autoritě TechSupportu?!”
„To bych si nikdy nedovolil!”
„Tak dobře, synu. Desetkrát si zahraj Solitaire a patnáctkrát Miny a tvá duše
bude očištěna. Již žádné pády!”
Líbám prsten svatého muže a jsem propuštěn do věčně zablácených ulic
Města.

Druhý den ráno mě vzbudila sousedka: „Modrá smrt, chlapče! Modrá smrt v
Mém domě? Co jsem provedla?”
„Já jsem pouhý novic. Jděte do Katedrály TechSupportu, jedině přes Billa
dojdete k osvícení.” poradil jsem jí to nejlepší dle mého vědomí a svědomí.
„Slyšela jsem od báby kořenářky nějaké magické formule proti kleknutí
Systému.”
„Jaképak?”
To mě zajímalo. Sice byla černá magie - editace svaté Registrační Databáze -
zakázána kněžími TechSupportu, vždy se ale našlo něco, co pomohlo.
„No... když si pustíte třikrát Malování, dvakrát Notepad, a jedny Miny a u toho
říkáte: City moje proradné, okno dneska nespadne... tak se neobjevují
Neplatné operace.”
Chtěl jsem jí oponovat, že jsou to babské pověry, ale radši jsem nic neřekl. Co
kdyby na tom bylo něco pravdy? U svatého Systému člověk nikdy neví.

Vtom zaklepal na dveře Zdeněk, kolega novic.
„Zdar Bill! Zlikvidovali další sektu. Chceš se tam mrknout?”
„Zdar Bill! Dobře, brachu, vyrazíme.”
Lůza jako vždy ustoupila při pohledu na naše roucha. Tentokrát se jich srotilo
hodně. Slyšel jsem v zástupu nějaké hlasy: „Apokalypsa! Drak DOS přichází
zpátky! Síly Příkazového Řádku se opět probouzejí!”
Nevěděl jsem, co je Příkazový Řádek, ale určitě to je něco hodně temného.
Kolegovi Kamilovi, který se o něm zmínil v semináři, napařili celý
měsíc klášterní vězení, přísnou askezi a zákaz hraní počítačových her.

>>> zbytek povídky uvnitř

Jeden muž stál před soudem, protože zabil svou ženu.
Soudce: „To je velmi brutální čin. Pokud chcete, aby vám byl trest poněkud
zmírněn, musíte nám vysvětlit motiv svého činu.”
Muž: „Když ona byla tak omezená, že jsem ji prostě musel zabít.”
Soudce: „Vždyť to, co nám teď říkáte, váš čin ještě přitěžuje. Jestli nechcete,
aby vás přísedící už napřed odsoudili, pak nám předložte alespoň jedno
polehčující vysvětlení.”

Nato se muž rozhovořil.

Odehrálo se to následovně: Bydlíme ve 13. poschodí jednoho vysokého domu.
V prvním poschodí žije rozkošná rodina hotelového portýra, která
má tři děti. Je ovšem strašné, že jejich děti zůstaly od přírody neobyčejně
malé. Ten dvanáctiletý měří 80 cm a ten devatenáctiletý 90 cm.
Jednoho dne jsem přišel domů a moje žena říká: „V rodině našeho portýra je
něco špatně. Ty jejich děti jsou praví pyrenejové.”
Já říkám: „Ne, ty myslíš, že jsou pygmejové.”
„Ne,” říká moje žena, „pigmej je látka, kterou má člověk pod kůží a tvoří se z
ní pihy.”
Já říkám: „To je pigment.”
„Ne,” říká moje žena, „pigment je to, na co psali staří Římané.”
Já říkám: „To je pergamen!”
„Ne,” říká moje žena, „pergamen je, když básník začne něco psát a pak to
nedokončí...”

Pane soudce, musíte ocenit, že jsem se ovládl, zamlčel slovo fragment, sedl si
odevzdaně do křesla a začal číst noviny. Náhle však ke mně přišla žena s
větou, po níž jsem usoudil, že je zralá pro blázinec. Tedy moje žena.

>>> zbytek uvnitř článku

Jelikož svalová horečka pozvolna ustupuje, krev z levého ucha teče jen při
prudším pohybu a sádrový krunýř okolo páteře již tolik netlačí, rozhodl
jsem se v několika odstavcích zaznamenat zatím nejintenzivnější sportovní zážitek svého života.

Celá akce začala poměrně nevinně - barevným letáčkem zobrazujícím
šlachovitého mladíka s hranatými rysy, v přiléhavém barevném cyklistickém
dresu, ledabyle opřeného o luxusní horské kolo. Hezoun byl
doprovázen lživým textem slibujícím nevšední sportovní zážitek v technicky
náročném terénu. Propagační materiál dále popisoval nezáživné
podrobnosti jako převýšení (několik km), profil tratě pro zdravé cyklisty(?),
dále již zajímavější rockové skupiny, pivo a gulášek v cíli. Nabízel dokonce i
dvě varianty závodu, krátkou (78 km) a normální (100 km).

Dnes už nejsem schopen pochopit, že v jakémsi sportovním oparu (možná
naladěn pravidelným sledováním Branek, bodů, vteřin?) jsem vážně
zvažoval stokilometrovou variantu. Byl jsem snad i pod vlivem vzpomínek
na nedávných 45 km na silničním kole po hladkém asfaltu, z mírného kopce
s větrem v zádech? Kdo ví. Ale co, přeci se na poprvé nebudu
přepínat, řekl jsem si , a nakonec zaškrtl KRÁTKOU variantu. Při pozorném
čtení dále pochopíte, že právě v tu chvíly jsem se pravděpodobně podruhé
narodil.

Fáze nultá: Příprava

Po důkladné analýze svého cyklistického vybavení jsem zhodnotil, že jsem
nebarevně sladěný a veskrze málo sportovně vypadající. Toto se nejevilo
jako větší problém, a o pár dní (a tisíců Kč) později jsem při pohledu do
zrcadla v první vteřině myslel, že stojím v těsném zákrytu za Lancem
Armstrongem. Po této operaci nastala důležitá fáze holedbání, během
které všichni kamarádi, známí, příbuzní, jejich známí a příbuzní byli
dopodrobna seznámeni s tím, jaký že jsem to chlapák, když se účastním
velkolepého závodu v drsném terénu. Pravda, při letmém pohledu na
internet jsem zjistil, že podobných chlapáků je v republice ještě cca 3,5
tisíce, to mne ale ještě více utvrdilo v tom, že závod bude hračkou i pro
nesportovní veřejnost, a že tedy dopoledne si sjedu toho Krále, a
odpoledne si hodím lehký tenísek. Kolo jsem řádně umyl a pro větší efekt
polepil barevnými samolepkami typu I love triatlon a No pain, no gain.
Myslím také, že jsem byl jediným účastníkem s vyžehlenými puky na
cyklistických šortkách. Prostě - v předvečer závodu jsem byl ready.

>>> zbytek uvnitř povídky

Jak na revizora v metru? Na to je mnoho receptů, zde je jeden z nich.

Já osobně mám vyzkoušeno, že nejlepší způsob, jak přivolat pozornost
revizora, je model „vůbec nevím, že tam někdo stojí”. Sám totiž často v
metru čtu, a to i za chůze, takže si jich obvykle skutečně nevšimnu.
Výsledkem je, že jsem v 90% kontrolován.
Osobně se stavím k revizorům tak, že je asi opravdu třeba, aby tu práci někdo
dělal, ale já to rozhodně nikdy nebudu a naštěstí ani nikoho takového neznám.
Mám velmi milou vzpomínku na jednoho konkrétního revizora. Na „dolním”
Můstku pobíhal hned za turnikety dlouhou dobu takový postarší člověk v
kabátu, mírně odulý a zarudlý v obličeji. Ti, kdo si na něj vzpomenou, mi
jistě dají za pravdu, že to byl opravdový revizorský Messerschmit; typický
případ člověka, který revizorováním ospravedlňoval svou náturu. Jednou,
když jsem hodlal projít do metra a viděl ho tam mlsně kroužit, jsem dostal
ďábelský nápad, který jsem okamžitě zrealizoval.
Označil jsem si normálně jízdenku, potom minutu počkal a označil si ještě
jednu v jiném označovadle. Potom jsem se pokusil o průnik na nepřátelské
území právě pomocí metody „pekelně spěchám, nemám na
nikoho náladu a nic nevidím”. Pochopitelně mě jeho radary zachytily hned
na hraně akčního rádia a okamžitě jsem byl klasifikován jako „NESMÍ mi
uniknout”, přímo jsem to viděl v jeho hladovém pohledu. Vzápětí jsem byl
odchycen a zkontrolován (teď si vybavuji, že ten chlap měl mimořádně
odporný zvyk držet toho, s kým mluvil, za předloktí), načež aniž bych čekal,
až mi jízdenku zklamaně vrátí, pokračoval jsem v chůzi.
„No halo!” zakřičel na mě.
Já se zastavil a odpověděl: „Co halo?”
„Vemte si to,” podával mi jízdenku.
„Proč?” já na to s nechápavým výrazem.
Revizor: „Jak proč?”
Já: „Co jak proč?”
>>> zbytek povídky uvnitř článku

Když mne jednoho krásného dne pozvala moje dívka na nedělní oběd, aby
mne představila rodičům, postavila její matka na stůl mísu s řízky a vybídla
mne: „Vezměte si, kolik chcete.”

Vzal jsem si jeden středně velký řízek a s chutí se do něj pustil. Když jsem
dojedl, pochválil jsem paní domu, že ten řízek byl hrozně dobrý, a že moje
maminka tak dobré řízky dělat neumí. Ta žena z toho měla radost a
řekla: „Tak si vemte ještě jeden, když vám tak chutná.”

„Ale já už jsem najedený, mně už to stačí,” odpověděl jsem.

Načež ona zakontrovala: „Jen si vemte. To byste mě urazil, kdybyste si
nevzal!”

Takže abych neurazil, vzal jsem si ještě jeden. Sotva jsem ho dojedl, nechala
se paní domu slyšet: „Vemte si ještě...”

Řízky mám docela rád, ale těch pět porcí tohoto pokrmu (víc řízků v té míse
nebylo), které jsem na naléhání té ženy tenkrát snědl, bylo jaksi nad mé
zvyklosti, takže jsem se po kávě vymluvil a odebral se na malou procházku.

Od té doby jsem tu dívku neviděl a sotva jsem se představil do telefonu, něco
spojení přerušilo. Když jsem se s tím vším svěřil příteli, řekl mi: „Co se
divíš, vždyť jsi jim sežral všechny řízky. V těchto věcech mají lidé rádi,
když je nápadník spíše skromný a plachý, i když to nedávají najevo.”

>>> zbytek povídky uvnitř

24. prosince - Štědrý den

Konečně se vydařily Vánoce na sněhu. Pajdám se městem s neprotaženými
chodníky s malým balíčkem v ruce a přemýšlím, jestli silničáři čekají na to,
až jim Ježíšek nadělí škváru, a nebo jestli jsou z těch oslav už tak v lihu, že
se nedokáží vydrápat za volanty svých vozů. Konečně odemykám
vchodové dveře domu, kde bydlí má milá. Doufám, že se jí ta kabelka bude
líbit, za ty prachy. Výtah nejede, a tak musím své pomlácené tělo (ano,
opravdu to venku klouže) vynést do čtvrtého patra pěšky.

„Ahoj... hhhh... milá... hhh... čku,” pronáším udýchaně a rozvazuji si ledem
obalené tkaničky promočených bot, „to je pro tebe... hhh... rozbal si to až
večer.”

„Né, já ti to taky musím dát teď, protože to nešlo zabalit,” odporuje mi, „a to
by bylo nespravedlivý.”

Na to cédéčko tedy můžu zapomenout. To jsem teda zvědavej, s čím na mě
vyrukuje. Jsem přinucen zavřít oči a odveden do pokoje. Dostávám rozkaz
oči otevřít a vzápětí jim nemohu uvěřit.

„Jé, lyže a přeskáče, no to mám ale radost!” vykřiknu a snažím se
zakamuflovat tón zoufalství, který by se v mé řeči mohl objevit.

„Líbí se ti?”

„Samozřejmě, miláčku, to je ten nejhezčí dárek za posledních deset let!”

Že já jí nekoupil suspenzor! Taky by nevěděla, co s ním...

28. prosince - První jednání

Probouzím se se strašnou kocovinou. Těch dvanáct vodek s džusem bylo asi
vážně moc. Za půl hodiny přijede má milá a pojedeme na Boží Dar lyžovat.
Ona si vážně myslí, že mě to bude bavit. Co si mám obléci, mi už ale
neprozradila. Vypadám jak strašák na poli s konopím. Budu si muset
přetáhnout šálu přes obličej, aby mě náhodou někdo nepoznal. Před
domem zatroubilo auto. Osudná chvíle se blíží.

Boží Dar je vážně boží. Teplota kolem mínus osmi, hustě sněží a fouká bodavý
vítr. To ale nevadí, jsme přece sportovci a něco vydržíme. Navlékám
se do přeskáčů a přemýšlím, jak moc je amputace palce složitým
chirurgickým zákrokem. Vázání zacvaklo a já v něm jsem nadobro uvězněn.
Připadám si jako lachtan. Bolest varlat je nesnesitelná. Kdyby mi
někdo ukázal člověka, který vymyslel vlek, nejspíš bych ho přivázal s
rozkročenýma nohama na koleje.

Snažím se udržet rovnováhu, ale nejde to. Všichni přítomní se mi smějí do
obličeje a ozývají se i hlasy, jestli nechci počkat, až roztaje sníh, a
vyšlápnout to pěšky. Upozorňuji tyto hlasy, že jsem po těžké autonehodě
a mám zesláblé nohy. Pro jistotu ještě přidávám výmluvné prostředníčkové
gesto, za což se mi dostane ledové hrudky do týla. Nevím,
kdo to byl, a všechny najednou bych je asi nezvládl.

Konečně nahoře. Má milá mě posílá na tu nejmírnější sjezdovku. Vůbec to
nejede, za což jsem vděčný, protože neumím zatáčet. Jak se mám ale trefit
mezi tu boudu a ten plot?! Na poslední chvíli to strhávám vpravo a
beru s sebou dvoumetrového snowboardistu. Vůbec se mu to nelíbí,
protože teď musí znova stát frontu na vlek. Chvíli mám v puse jeho velkou
botu, ale nakonec se uklidňuje. Za zády na něj dělám obličeje jako
malou satisfakci.

Změnili jsme sjezdovku. Tahle má sklon skoro devadesát stupňů. Nemůžu si
vzpomenout na vzoreček z fyziky, který by mi prozradil, jakou silou, při
stávajícím zrychlení, narazím do toho křoví dole. Milá na mě křičí, ať
zpomalím. Rozhoduji se, že jí neodkážu ani své ponožky. Blíží se okamžik
střetnutí. Sedám si, abych alespoň trochu zmírnil náraz, a v tom momentě
nic nevidím přes odletující sníh mísící se s tím z vichřice, která zde právě
řádí. Dobře to dopadlo, minul jsem to křoví o deset centimetrů.

Chci domů, ale nejdříve musím vyjet nahoru. Již zkušeně chytám vlek a
zasouvám si ho mezi nohy. Chvíli se nic neděje a pak mě najednou nějaká
divná síla odlepuje od země a hází deset metrů dopředu. Křečovitě tu
blbou pomu svírám, ale ona stejně vykluzuje a bere s sebou kus mé
zadnice. Nevzdávám se. V hlubokém předklonu svírám kovovou tyč a
nepouštím se. Musím se dostat nahoru za každou cenu!

Sedím v autě a rozmrzám. Má milá se omlouvá, že mi neřekla, jak ta poma
hází. Neposlouchám ji. Soustředím se na své palce a přemýšlím, jestli by mi
upadly, kdybych do nich cvrnknul. Asi ano.

„To jsme si to dneska užili, viď, miláčku!”

>>> zbytek povídky uvnitř

Převzato z časopisu ABC - rok 1960.

Až bude tobě, pionýre, čtenáři, třicet, pětatřicet let, vzbudíš se do světa, který
už v mnohém nebude podoben dnešku. Budovatelé komunismu v
Sovětském svazu i u nás budou mít k dispozici moderní automatizované
závody, zvládnou zemědělské práce průmyslovým způsobem, budou
pracovat šest hodin denně. V té době proniknou hluboko do tajů vesmíru.
To všechno se promítne do každodenního života: 250 milionů tun oceli
ročně (USA vyrábí současně asi 90 milionů tun), hojnost všech prostředků,
městská doprava zdarma, bezplatné stravování ve školních a závodních
jídelnách, bydlení v prostorných bytech bez nájemného, levné nebo
bezplatné turistické základny atd.

To není začátek fantastické povídky našeho časopisu, to je reálný dvacetiletý
program Komunistické strany Svazu sovětských socialistických republik, o
kterém píše, mluví a přemýšlí celý svět. Bledne sláva kapitalistické techniky
a výroby. Vždyť za deset let předstihne SSSR Spojené státy americké
dvaapůlkrát a v roce 1980 bude jeho náskok sedminásobný. Je krásné žít v
takovém světě! V prvé větě naší poznámky jsme vlastně napsali chybu.
>>> zbytek uvnitř článku

„Dobrý den, pane řidiči, silniční kontrola,” řekl bez zvláštního vzrušení policista
a zasalutoval. „Vaše doklady a vystupte si, prosím.”
„No jak chcete, ale nechápu, proč mě kontrolujete, nic jsem neudělal!” bránil
se řidič.
„Já vám neříkám, že jste něco udělal. Máte s sebou řidičský průkaz?” odvětil
klidně policista a natáhl ruku.
„Mám tady řidičák, přijel jsem přeci autem.”
„Nechte toho vtipkování a dejte mi ho,” nedal se vyvést z míry policista.
„Tak vy jste mě sledoval?” podivil se řidič.
„Já mám oči všude, mně hned tak něco neujde. Například to, že jste zatáčel a
nedal jste světelné znamení o změně směru jízdy. Jste si toho vědom?”
„To jako když jsem tady jezdil dokola?” vytřeštil řidič na policistu oči.
„Přesně tak. Takže jste si vědomý toho, že jste porušil dopravní vyhlášku!
Bude vás to stát pět set korun. Souhlasíte?”

>>> zbytek uvnitř článku

PONDELI
9:05 Prichod do prace. Kava, cteni novin.
9:20 Volala uctarna, prej se nemuzou pripojit k serveru Accounting. Sahl jsem
po sanonu a poskytl jim standardni odpoved c.112: "Hmm, ale mne to
funguje.". Blekotal jsem jeste chvili a pak jsem jim poradil, aby zkusili
rebootovat a prilogovat se znovu. Mezitim jsem z upeesky odpojil kavovar
(kafe uz stejne dochazelo) a pripojil zpatky kabel od serveru Accounting.
Uctarna volala za chvili znovu a rikala, ze je vsechno v poradku. Prece jen,
neni nad spokojeneho uzivatele.