Z deníku začínajícího lyžaře

24. prosince - Štědrý den

Konečně se vydařily Vánoce na sněhu. Pajdám se městem s neprotaženými
chodníky s malým balíčkem v ruce a přemýšlím, jestli silničáři čekají na to,
až jim Ježíšek nadělí škváru, a nebo jestli jsou z těch oslav už tak v lihu, že
se nedokáží vydrápat za volanty svých vozů. Konečně odemykám
vchodové dveře domu, kde bydlí má milá. Doufám, že se jí ta kabelka bude
líbit, za ty prachy. Výtah nejede, a tak musím své pomlácené tělo (ano,
opravdu to venku klouže) vynést do čtvrtého patra pěšky.

„Ahoj... hhhh... milá... hhh... čku,” pronáším udýchaně a rozvazuji si ledem
obalené tkaničky promočených bot, „to je pro tebe... hhh... rozbal si to až
večer.”

„Né, já ti to taky musím dát teď, protože to nešlo zabalit,” odporuje mi, „a to
by bylo nespravedlivý.”

Na to cédéčko tedy můžu zapomenout. To jsem teda zvědavej, s čím na mě
vyrukuje. Jsem přinucen zavřít oči a odveden do pokoje. Dostávám rozkaz
oči otevřít a vzápětí jim nemohu uvěřit.

„Jé, lyže a přeskáče, no to mám ale radost!” vykřiknu a snažím se
zakamuflovat tón zoufalství, který by se v mé řeči mohl objevit.

„Líbí se ti?”

„Samozřejmě, miláčku, to je ten nejhezčí dárek za posledních deset let!”

Že já jí nekoupil suspenzor! Taky by nevěděla, co s ním...

28. prosince - První jednání

Probouzím se se strašnou kocovinou. Těch dvanáct vodek s džusem bylo asi
vážně moc. Za půl hodiny přijede má milá a pojedeme na Boží Dar lyžovat.
Ona si vážně myslí, že mě to bude bavit. Co si mám obléci, mi už ale
neprozradila. Vypadám jak strašák na poli s konopím. Budu si muset
přetáhnout šálu přes obličej, aby mě náhodou někdo nepoznal. Před
domem zatroubilo auto. Osudná chvíle se blíží.

Boží Dar je vážně boží. Teplota kolem mínus osmi, hustě sněží a fouká bodavý
vítr. To ale nevadí, jsme přece sportovci a něco vydržíme. Navlékám
se do přeskáčů a přemýšlím, jak moc je amputace palce složitým
chirurgickým zákrokem. Vázání zacvaklo a já v něm jsem nadobro uvězněn.
Připadám si jako lachtan. Bolest varlat je nesnesitelná. Kdyby mi
někdo ukázal člověka, který vymyslel vlek, nejspíš bych ho přivázal s
rozkročenýma nohama na koleje.

Snažím se udržet rovnováhu, ale nejde to. Všichni přítomní se mi smějí do
obličeje a ozývají se i hlasy, jestli nechci počkat, až roztaje sníh, a
vyšlápnout to pěšky. Upozorňuji tyto hlasy, že jsem po těžké autonehodě
a mám zesláblé nohy. Pro jistotu ještě přidávám výmluvné prostředníčkové
gesto, za což se mi dostane ledové hrudky do týla. Nevím,
kdo to byl, a všechny najednou bych je asi nezvládl.

Konečně nahoře. Má milá mě posílá na tu nejmírnější sjezdovku. Vůbec to
nejede, za což jsem vděčný, protože neumím zatáčet. Jak se mám ale trefit
mezi tu boudu a ten plot?! Na poslední chvíli to strhávám vpravo a
beru s sebou dvoumetrového snowboardistu. Vůbec se mu to nelíbí,
protože teď musí znova stát frontu na vlek. Chvíli mám v puse jeho velkou
botu, ale nakonec se uklidňuje. Za zády na něj dělám obličeje jako
malou satisfakci.

Změnili jsme sjezdovku. Tahle má sklon skoro devadesát stupňů. Nemůžu si
vzpomenout na vzoreček z fyziky, který by mi prozradil, jakou silou, při
stávajícím zrychlení, narazím do toho křoví dole. Milá na mě křičí, ať
zpomalím. Rozhoduji se, že jí neodkážu ani své ponožky. Blíží se okamžik
střetnutí. Sedám si, abych alespoň trochu zmírnil náraz, a v tom momentě
nic nevidím přes odletující sníh mísící se s tím z vichřice, která zde právě
řádí. Dobře to dopadlo, minul jsem to křoví o deset centimetrů.

Chci domů, ale nejdříve musím vyjet nahoru. Již zkušeně chytám vlek a
zasouvám si ho mezi nohy. Chvíli se nic neděje a pak mě najednou nějaká
divná síla odlepuje od země a hází deset metrů dopředu. Křečovitě tu
blbou pomu svírám, ale ona stejně vykluzuje a bere s sebou kus mé
zadnice. Nevzdávám se. V hlubokém předklonu svírám kovovou tyč a
nepouštím se. Musím se dostat nahoru za každou cenu!

Sedím v autě a rozmrzám. Má milá se omlouvá, že mi neřekla, jak ta poma
hází. Neposlouchám ji. Soustředím se na své palce a přemýšlím, jestli by mi
upadly, kdybych do nich cvrnknul. Asi ano.

„To jsme si to dneska užili, viď, miláčku!”

>>> zbytek povídky uvnitř 5. ledna - Druhé jednání

Je už tma a my se ve stokilometrové rychlosti řítíme po zledovatělé silnici
směrem na Jáchymov. Je mi dobře. Doufám, že to bude alespoň čelní náraz
a já se rozplácnu na předním skle dřív, než si budu muset znovu stoupnout
na ta dvě zahnutá prkýnka, kterým hrstka šílenců říká
sjezdovky. Bohužel, nestalo se tak. Živí a zdraví jsme se zastavili o
sněhovou bariéru na parkovišti pod sjezdovkou.

Po týdnu opakuji hnusný rituál obouvání se, a pak se všichni přesouváme asi
dvě stě metrů lesem k vleku. Chodit pěšky v přeskáčích je jako chůze
na měsíci. Tak malý krůček pro lidstvo... říkám si, když se hlavou napřed
kácím do závěje. Jen s velkou nechutí vytahuji z kapsy dvě stovky a
proměňuji je za permanentky. Je mi zle od žaludku, když si pomyslím, co
všechno by se za to dalo pořídit.

Vracím se k vleku a psychicky se připravuji na další muka mých varlat.
Tentokrát je to však ještě o něco horší, protože sedátko neuvěřitelně
klouže. Snažím se sevřít tyč co nejvíce stehny, ale rozbouraná stopa si dělá
s mými lyžemi, co chce. Hlavní nápor tedy dostávají ruce. A ke všemu
jede ten vlek tak strašně pomalu.

Stojím na kopci a dívám se na spoře osvětlenou sjezdovku. Moc toho sice
neuvidím, ale vršek vypadá vcelku v pohodě. Neměl by mi dělat problémy.

Mýlil jsem se. Na ledové plotně se mi smýkla lyže a já sebou tvrdě praštil na
bok hned po prvních metrech jízdy. Zkoumám palec levé ruky. Nejspíš jsem
o něj přišel, protože ho vůbec necítím. Už je to lepší. Ten zbytek snad
nějak dojedu.

Přehoupávám se přes malý hrbolek a ocitám se tváří v tvář svahu, který padá
dolů snad ještě strměji než moje naděje na přežití. Nějak nemohu zabrzdit.
Uvažuji o kontrolovaném pádu, ale ten bílej hnus na zemi je
rychlejší než já. Cítím, jak v rychlosti mladého geparda ztrácím rovnováhu a
přepadám dopředu. Bílá země se blíží rychleji, než bych čekal. Má třísla se
nepřirozeně napínají a já dělám rozštěp, abych nedobrovolně ochutnal
zbytky oleje z rolby ulpělé ve sněhu. Špičky lyží se zabodávají do nějaké
prohlubně a já jsem náhle o několik decimetrů výš - na setinu vteřiny.
Vzápětí už si totiž (pro nezúčastněného pozorovatele) hraju na pštrosa
kříženého s prasetem a ryju svým rypákem pěknou strouhu. Třeba pro krev.

Ta lyže by mi snad měla vypnout, říkám si, když se mé koleno začne podivně
kroutit. Nic. Něco křuplo, ale bolest se nedostavila, díky bohu. Jedu po břiše
stále stejnou rychlostí směrem na odpočívající dítě.

„Uhni, fracku!” řvu hystericky, zatímco dítě v půvabné oranžové helmičce místo
rychlého úprku pozvedá hůlky do protisměru mého skluzu.

„Ty malá...” nedokončím, protože dostávám přímý zásah hrotem hůlky do čela.
Dítě se zvedá a ujíždí.

„Jsi v pořádku?” zastaví u mě má milá a ohodí mě sprškou sněhových hrudek.

„Samozřejmě, lásko, hned se zvednu a pojedu dál,” procedím skrz zuby a
pokouším se srovnat si lyže.

S několika menšími kolizemi se dostávám dolů. Čeká mě druhý pokus. Jsem
zase nahoře. U vleku se to tentokrát obešlo téměř bez problémů, až na
toho rozzuřeného otce, jehož dítěti (s půvabnou oranžovou helmičkou)
jsem na nohy nenápadně navlékl nalezené lano, kteréžto jsem
utáhl, až když už jelo směrem vzhůru. Dalo si pak ještě několik
koleček a ten otec vypadal, že mě asi zabije. Díky bohu nevěděl, kdo to
vlastně udělal.

Odpichuji se a nechávám gravitaci, aby si zahrávala s mým životem. Uprostřed
sjezdovky stojí osamocený strom. Nějaká podivná nadpozemská síla
směřuje mou jízdu přímo na něj. Zpívám si písničku od Daniela Landy -
rychlost je opojná, riziko láká - ale brzy přecházím na trochu jiný styl - tak
Frankieho vám jednou našli, přestal žít - což však nic nemění na tom,
že mě od stromu dělí asi tak dvacet metrů. Pokouším se něco udělat, ale
nějak se mi nedaří ani spadnout. Slyším svou milou, jak mi radí, abych
zatočil. Pěkně mě sere.

19. ledna - Zkratovité jednání

Právě mě pustili z nemocnice. Belhám se o berlích domů. Je mínus patnáct
stupňů Celsia a já zřetelně cítím, jak obvazy na mé hlavě tuhnou a utahují
se, stejně jako stehy na nose.

Doma na mě čeká moje milá s radostnou zprávou. Ty staré lyže už sice opravit
nejdou, protože ten pán ve ski-servisu namítal, že od skládání
puzzle tady není, ale moje láska byla pilná a sehnala mi jiné. Jsou sice o
něco delší, takže se na nich bude hůř zatáčet, ale já to určitě zvládnu.
Jsem přece sportovec.

Zapaluji si cigaretu a oznamuji své milé, že mi může vlézt na záda. S brekotem
utíká domů. Házím za ní z okna ty nové lyže.

21. ledna - Soudní jednání

Sedím ve vazební věznici a na krku mám neúmyslné zabití - pokud se tedy
prokáže, že jsem svou milou tou lyží trefit nechtěl. Sám si ale nejsem jistý,
jak to tenkrát vlastně bylo...