Jak na revizora v metru

Jak na revizora v metru? Na to je mnoho receptů, zde je jeden z nich.

Já osobně mám vyzkoušeno, že nejlepší způsob, jak přivolat pozornost
revizora, je model „vůbec nevím, že tam někdo stojí”. Sám totiž často v
metru čtu, a to i za chůze, takže si jich obvykle skutečně nevšimnu.
Výsledkem je, že jsem v 90% kontrolován.
Osobně se stavím k revizorům tak, že je asi opravdu třeba, aby tu práci někdo
dělal, ale já to rozhodně nikdy nebudu a naštěstí ani nikoho takového neznám.
Mám velmi milou vzpomínku na jednoho konkrétního revizora. Na „dolním”
Můstku pobíhal hned za turnikety dlouhou dobu takový postarší člověk v
kabátu, mírně odulý a zarudlý v obličeji. Ti, kdo si na něj vzpomenou, mi
jistě dají za pravdu, že to byl opravdový revizorský Messerschmit; typický
případ člověka, který revizorováním ospravedlňoval svou náturu. Jednou,
když jsem hodlal projít do metra a viděl ho tam mlsně kroužit, jsem dostal
ďábelský nápad, který jsem okamžitě zrealizoval.
Označil jsem si normálně jízdenku, potom minutu počkal a označil si ještě
jednu v jiném označovadle. Potom jsem se pokusil o průnik na nepřátelské
území právě pomocí metody „pekelně spěchám, nemám na
nikoho náladu a nic nevidím”. Pochopitelně mě jeho radary zachytily hned
na hraně akčního rádia a okamžitě jsem byl klasifikován jako „NESMÍ mi
uniknout”, přímo jsem to viděl v jeho hladovém pohledu. Vzápětí jsem byl
odchycen a zkontrolován (teď si vybavuji, že ten chlap měl mimořádně
odporný zvyk držet toho, s kým mluvil, za předloktí), načež aniž bych čekal,
až mi jízdenku zklamaně vrátí, pokračoval jsem v chůzi.
„No halo!” zakřičel na mě.
Já se zastavil a odpověděl: „Co halo?”
„Vemte si to,” podával mi jízdenku.
„Proč?” já na to s nechápavým výrazem.
Revizor: „Jak proč?”
Já: „Co jak proč?”
>>> zbytek povídky uvnitř článku Revizor: „No vemte si ten lístek!”
Já: „Povídám, že nechápu, proč bych si měl brát od vás nějakej lístek.”
Revizor (lehce znejistěl): „No protože je v pořádku.”
Já: „To je sice možný, ale mě je to fuk. Je to všechno?”
V té chvíli revizor ještě víc zbrunátněl, chvíli byl zticha a jen tiše bublal, načež
vyštěkl: „Revize jízdenek!”
Já: „Děláte si srandu, ne? Teď jste mě kontroloval!”
Revizor: „Jo?! Tak kde máte lístek, co?!”
Já: „To vám může být v tuhle chvíli fuk, protože my dva už jsme vyřízený.”
Revizor: „Tak to teda ne! Ukažte mi lístek.”
Já: „Jestli si myslíte, že mě budete celou dobu obíhat a kontrolovat, jste na
omylu.”
Takto jsme rozmlouvali a já mezitím sjížděl po schodech do útrob metra. Než
jsme se stačili domluvit na tom, v jakých časových intervalech má smysl
kontrolovat jednu a tu samou osobu, stalo se to, co jsem si strašně
přál: před námi postával strážce zákona. Revizor se k němu rozběhl jako
ke spáse.
„Pane příslušníku, zjistěte tohodle mladíka,” volal zadýchaně.
Byl jsem požádán o doklady a zatímco v nich příslušník listoval, povídám:
„Ježiš, to jsem rád, že vás vidím. Tenhle člověk mi nahoře zkontroloval
jízdenku a od tý doby za mnou pořád pobíhá a obtěžuje mě. Kdoví, jestli je
to vůbec revizor.”
Revizor už byl tak vycukanej, že se zmohl pouze na: „Nemá jízdenku!”
A při tom na mě ukazoval tak, jak asi musel Michael ukazovat ohnivým mečem.
Pak už to bylo jednoduché. Příslušník řekl: „Ukažte mi jízdenku.”
Já jsem vytáhl TU DRUHOU, příslušník ji zkontroloval, pak ji ukázal revizorovi,
který ji zkontroloval taky a porovnal s tou první - a zkameněl. Bohužel jsem
musel odejít, aby bylo dílo správně dokonáno, ale to sousoší si budu
pamatovat do smrti.