Jak jsem jel Krále Šumavy

Jelikož svalová horečka pozvolna ustupuje, krev z levého ucha teče jen při
prudším pohybu a sádrový krunýř okolo páteře již tolik netlačí, rozhodl
jsem se v několika odstavcích zaznamenat zatím nejintenzivnější sportovní zážitek svého života.

Celá akce začala poměrně nevinně - barevným letáčkem zobrazujícím
šlachovitého mladíka s hranatými rysy, v přiléhavém barevném cyklistickém
dresu, ledabyle opřeného o luxusní horské kolo. Hezoun byl
doprovázen lživým textem slibujícím nevšední sportovní zážitek v technicky
náročném terénu. Propagační materiál dále popisoval nezáživné
podrobnosti jako převýšení (několik km), profil tratě pro zdravé cyklisty(?),
dále již zajímavější rockové skupiny, pivo a gulášek v cíli. Nabízel dokonce i
dvě varianty závodu, krátkou (78 km) a normální (100 km).

Dnes už nejsem schopen pochopit, že v jakémsi sportovním oparu (možná
naladěn pravidelným sledováním Branek, bodů, vteřin?) jsem vážně
zvažoval stokilometrovou variantu. Byl jsem snad i pod vlivem vzpomínek
na nedávných 45 km na silničním kole po hladkém asfaltu, z mírného kopce
s větrem v zádech? Kdo ví. Ale co, přeci se na poprvé nebudu
přepínat, řekl jsem si , a nakonec zaškrtl KRÁTKOU variantu. Při pozorném
čtení dále pochopíte, že právě v tu chvíly jsem se pravděpodobně podruhé
narodil.

Fáze nultá: Příprava

Po důkladné analýze svého cyklistického vybavení jsem zhodnotil, že jsem
nebarevně sladěný a veskrze málo sportovně vypadající. Toto se nejevilo
jako větší problém, a o pár dní (a tisíců Kč) později jsem při pohledu do
zrcadla v první vteřině myslel, že stojím v těsném zákrytu za Lancem
Armstrongem. Po této operaci nastala důležitá fáze holedbání, během
které všichni kamarádi, známí, příbuzní, jejich známí a příbuzní byli
dopodrobna seznámeni s tím, jaký že jsem to chlapák, když se účastním
velkolepého závodu v drsném terénu. Pravda, při letmém pohledu na
internet jsem zjistil, že podobných chlapáků je v republice ještě cca 3,5
tisíce, to mne ale ještě více utvrdilo v tom, že závod bude hračkou i pro
nesportovní veřejnost, a že tedy dopoledne si sjedu toho Krále, a
odpoledne si hodím lehký tenísek. Kolo jsem řádně umyl a pro větší efekt
polepil barevnými samolepkami typu I love triatlon a No pain, no gain.
Myslím také, že jsem byl jediným účastníkem s vyžehlenými puky na
cyklistických šortkách. Prostě - v předvečer závodu jsem byl ready.

>>> zbytek uvnitř povídkyFáze první: Před startem

Příjezd na místo závodu proběhl bez problému, slunce svítilo a vyleštěné kolo
na střeše služebního vozu vysílalo do okolí mnohoslibující pablesky. Už
parkování se ale ukázalo být menší výzvou (s ohledem na další průběh dne
však zanedbatelnou), jelikož parkovací plocha náměstí nejmenovaného
městečka - soudě dle bílých čar na dlažbě - byla dimenzována přesně na 8
vozů. Okolo sedmé ráno se nás tam sjelo několik tisíc. Poté, co jsem po
půlhodině ježdění našel parkovací místo v rákosí asi 3 km od města, snad
stojí za zmínku to, že již v té chvíli jsem zacítil první lehké známky únavy.
Odmontování kola ze zahrádky, navlečení lesklého dresu, přičísnutí vlasů
navlhčeným hřebenem a lehká projížďka zpět na místo registrace byla už
pouhá rutina. Taktéž namontování plastového čísla na mé kolo (promo
model z Tesca za 5990,-) bylo docela snadnou záležitostí. Poté jsem se
snažil protlačit se na náměstí, kde se mezitím již formoval hučící dav větrem
ošlehaných horalů a mužatek všech věkových kategorií.
Již na první pohled bylo zřejmé, že na místo v první, ale ani padesáté startovní
řadě nedosáhnu, a že tedy boj o stupně vítězů pro mě bude od
počátku neférově zatížen. Když jsem následně zaujal poměrně netaktickou
pozici hned vedle prodejny dámského prádla v zadní části náměstí, jen se
závistí jsem mohl sledovat šťastnější účastníky protřepávajíce svalstvo o
cca půl kilometru přede mnou. Uklidnilo mne ale, že kola mnohých nebyla
zdaleka tak umytá a barevná, jako to moje.
Zde malá příhoda: Při zaujímání startovní pozice jsem nechtěně zavadil
šlapkou o lýtko Diskobola stojícího vedle mne.
„Promiňte,” špitl jsem.
Odpověď hrdelním hlasem mne měla varovat: „Neřeš, vole, co je pod pět
stehů, se nepočítá.”

Fáze druhá: Start

Konečně zazněl výstřel. Očekáváte-li dramatický popis prvních metrů závodu,
budete zklamáni, jako jsem byl já. Ještě dalších cca 5 minut jsem totiž stál
na místě, poté opatrně vedl kolo mezi masou tlačících se a různě
nasedajících závodníků. Po nasednutí a ujetí asi 5 metrů jsem po nárazu
do jakési stařeny (co ta tady mezi námi špičkovými atlety proboha dělá,
napadlo mne) poprvé spadl.

Fáze třetí: Závod

Ti z vás, co někdy viděli tisíce cyklistů deroucích se kupředu, by asi byli
vykuleni méně než já. Při jízdě na kole jsem totiž zvyklý vidět jednak na
zem, jednak dále než 5 cm před sebe. Toto bohužel možné nebylo. Jen
podle nárazu řidítek do dlaní navlečených do křiklavě červených rukavic
jsem pochopil, že jsme poměrně brzy opustili (tehdy jsem ještě netušil, že
navždy) asfaltovou cestu, a vydali se vstříc kořenům, šutrům a roklím.
Na asi pátém kilometru jsem podle barevného hada vinoucího se do prudké
stráně přede mnou odhadl, že se pohybuji někde na 300. - 500. místě.
Toto zjištění bylo pro mne v této fázi závodu prudkým zklamáním, neboť
během svého holedbání známým jsem tvrdil, že přeci jdu na první stovku!
Navíc na mne každou chvíli někdo ze zadu štěkl „Pravo!” a pak
zase „Levo!”, a já se postupně propadal hlouběji do startovního pole.
Začínal jsem se také lehce potit, což mne rozladilo, neboť jsem chtěl
vypadat přitažlivě na cílové fotografii.
Po 15 kilometrech jízdy do prudkého kopce proti slunci (občas prostřídaného
krátkým, ale zato velmi příkrým sjezdem po kořenech či šutrech vyschlého
potoka) jsem pochopil, že musím poprvé změnit taktiku. Tato změna
proběhla z Umístit se na Dokončit. V této fázi závodu se tento cíl zdál
poměrně reálný, neboť ani já, ani nikdo jiný okolo ještě nekrvácel, nezvracel ani
nebrečel. Jenom snad někteří volili ostřejší slova, když za pomocí zubů
a nehtů již posedmé měnili duši či řetěz. Asi měli levná kola.
Na třicátém kilometru se objevila první občerstvovací stanice. Konečně přišla
má šance na lepší umístění! Vychytrale jsem ostrou jízdou minul desítky
závodníků, co zastavovali, nabírali iontové nápoje, banány, pomeranče, či
energetické tyčinky. Já pouze dopil v jízdě poslední zbytek zteplalé žluté
limonády z cyklistické láhve, a vrhl se vstříc nejdelšímu stoupání závodu,
mnohakilometrovému krpálu vedoucímu kamsi do mraků. Teplota v tu chvíli
dosahovala asi 30 stupňů, a na mne po chvíli začala doléhat první krize.
Zhruba od této chvíle pro mne závod ztratil přesné kontury. To, co se
odehrávalo dál, se pokusím slepit ze vzpomínek přes své vnímání v jakési
mlze, z útržkovitých záblesků paměti a z vyprávění ostatních.
Po několikakilometrovém stoupání v ostrém slunci jsme soudě podle kamzíků,
orlů a nízkých ohnutých stromků byli na samém vrcholu Šumavy. Slunce
rvalo a vzduch řídnul. Teď měly přijít ty táhlé sjezdy, které snad slibovaly
relaxaci a slastný odpočinek! Nestalo se tak. Nebudu vás zdržovat popisem
těchto částí závodu, možná si jen zkuste představit jízdu
prázdným korytem divoké řeky, ve sklonu vodopádu, do které bouře
nanesla kořeny, kusy stromů a lidských těl. Odvaha některých borců při
sjezdech byla šokující, za řevu a řinčení součástek se řítili do údolí, zatímco
já (a nebyl jsem sám) jsem vedl kolo dolů po srázu mezi stromy a
kapradím, a střídavě si otíral krvácející rány a slzy. Sjezdy byly proloženy
prudkými stoupáními po podobném povrchu, kde již o cyklistice nemohlo
být ani řeči. Nevím, jak se ve sportovním slangu nazývá tlačení kola do
srázu. Jsem si ale jist, že mnohakilometrová chůze v cyklistických botách
(pro necyklisty: střevíce s kusy ostrého železa přišroubovaného k
podrážkám) nebude do budoucna patřit k mým oblíbeným kratochvílím.
Přišel čas na další posun v taktice z Dokončit na Přežít. Druhá občerstvovací
stanice mne již uvítala bez větších nároků na umístění. Odhodil jsem
pomlácené a zabahněné kolo a spadl bezvládně do kádě s iontovým
nápojem. Přišla však nečekaná komplikace! Díky naprostému vyčerpání
(Naprostému? Ó, jak jsem se pletl, byli jsme teprve na padesátém
kilometru!) žaludek odmítal cokoliv přijmout! Při zvracení jsem ale koutkem
oka zahlédl, že v předklonu či kleku je i mnoho spolubojovníků, to
mne uklidnilo. Někteří dokonce vypadali, že již nežijí, soudě podle polohy
jejich těl a křečovitých grimas obličejů. Asi 15 minut jsem poté ležel
na zádech, občas se napil, ublinkl, znovu napil, až jsem do sebe násilím
vpravil něco tekutiny. Na jídlo jsem si netroufl, tak jsem si alespoň nacpal
do propocené kapsy pár energetických gelů. Poslední fáze boje o život
mohla začít.
Podle propočtů v této chvíli zbývalo necelých 30 km závodu. Slovo závod již
používám ve velmi volném kontextu, neboť skuteční závodníci byli již v ten
moment na stadionu, poslouchali zmíněné rockové kapely, popíjeli pivečko,
a pozvolna se po vyhlášení vítězů všech kategorií rozjížděli do
svých domovů. My ostatní bojujíce o umístění ve třetí tisícovce jsme se však
dále rvali o život. Z 24 převodových stupňů mně fungovalo již jenom
8, což však nehrálo roli, neboť při chůzi vedle kola přehazovačka
Shimano Ultegra často ke slovu nepřijde. Zadní brzda byla také již jenom
pro okrasu, což mne dále diskvalifikovalo i při sebemenších sjezdech.
Přední brzdu jsem totiž po čtyřech pádech levým okem na šutry přestal
používat.
Při krátké odpočinkové pauze (kterou jsem čerpal každých asi 500 m) mě
letmý pohled na hodinky varoval, že odpolední tenis již nestihnu, neboť
jsem na trase už nějakých šest hodin. Očima jsem propaloval svůj
cyklometr, který jako jedna z mála věcí na mém kole z tescoletáčku ještě
fungovala, a přes slzy odpočítával kilometry do konečné. 76, 77, 78,
79? Co to? Kde je stadion? Hudba? Na 80. kilometru, uprostřed hlubokých
šumavských hvozdů mně došlo, že letáček byl pouhým propagačním trikem,
a že organizátoři závodu vzdálenost pouze odhadli, s odchylkou
plus minus pár kiláků, no a co? V tu chvíli mě přešla chuť žít. Narval jsem do
sebe poslední odporný sladký gel a byl připraven každým metrem
zkolabovat.
Na zhruba 83. kilometru jsem konečně v dálce uviděl polní cestu. A po ní i
silnici vinoucí se mezi domy v dáli! Na 85. kilometru byl definitivní konec.
Vklopýtal jsem - ne, nejel jsem, neboť cílová rovinka byla opět do kopce na
stadion - ne nepodobný Venclovskému po jeho památném pokoření průlivu.
Rozdíl byl pouze v té změti trubek, co jsem vláčel za sebou.
Nálepka No pain, no gain visíc z rámu volně fletrovala ve větru a já věděl,
že počet účastníků v příštím ročníku bude pouze 3499.

Epilog

Správný chlap má zkusit alespoň jednou v životě opravdovou bolest. Alespoň
se to tak říká. Ženy mají porod. My máme Krále Šumavy.