Cesta autobusem aneb Konec policistů v Čechách

Ten den jsem nestíhal. Doslova jsem zaspal. Zdál se mi moc hezký sen.
Sen o tom, jak jsem byl degradován a šel jsem k lopatě. Já, který jsem držel
lopatu naposledy v dětství na pískovišti. A to už tehdy jsem si práci
dokázal natolik vychytrale zorganizovat, že jsem jen vyklepával bábovičky
a odvážně plácal nebohé holčičky lopatkou po hlavách (mimochodem, tyto
dívky u nás dnes slouží ve sboru).

Probudil jsem se zpocený, natolik rozčilený, že jsem odstřelil budík. Moji
zdravotní procházku kolem městské spalovny odpadů a jaderné elektrárny
s pravidelným dýcháním z plných plic jsem dneska tedy vynechal. Nezbylo
mně nic jiného, než vyrazit do zaměstnání autobusem. Ani jsem vlastně
pořádně nevěděl, kde mají autobusy svojí zastávku. Když jsem požadoval
tuto informaci po malých prvňáčcích, klepali si na hlavu a ve škole na dotaz
paní učitelky, čím by chtěli být, se zcela jasně shodli, že hlavně ne
policajtem. Už jsem se tedy víc neptal a přidal jsem se k davu lidí, kteří
určitě směřovali k autobusové zastávce.

Došel jsem do továrny, kde mě vrátný vyhodil za to, že jsem neměl píchačku.
Cože? Doma mám moji starou a ač není nejhezčí, vyžaduje to po
mně každou noc! Po té, co mi vysvětlil, jakou píchačku po mně
požaduje, jsem raději odešel.

Po delším hledání jsem konečně zastávku našel. Autobus mně pojede za celou
hodinu. Nedovedl jsem si představit, co si tam beze mě ti chudáčci
uniformovaní počnou. Po hodině čekání se přišourali lidé a po chvíli
skutečně autobus přijel. Kvalita cestování se jistě zlepšila. Přede mnou se
objevili dokonce troje dveře a já si mohl v klidu vybrat, kterými vkročím.
Zkusil jsem ty zadní, protože všichni ostatní se cpali předníma. Náhle jsem
byl sražen davem lidí.

>>> zbytek povídky uvnitř „Blbečku, nechtělo se ti platit?” ozývaly se hlasy.

Nastoupil jsem po uvážení předními dveřmi.

„A platit bude kdo?” osopil se na mě neurvalec za volantem.

Podal jsem mu bankovku.

„Tak kam to bude?”

„No přece do práce!” vykřikl jsem na celý autobus, obsazený důchodci, abych
ostatním ukázal, že to není jen vozit se zadarmo, ale že i pracovat se musí.

Šofér, když uviděl policejní uniformu, z hlavy nahlásil sumu a já mu ji zaplatil.

Našel jsem volné místo, a tak jsem se posadil. Vtom mě začal někdo mlátit do
hlavy bílou hůlkou. Nenechal jsem si to líbit a pěkně jsem se s ním
porval. Měl jsem navrch. Marně jsem nechodil do hodin bojového umění.
Ostatní se na mě dívali dost divně. Zmlátil jsem totiž slepce, jenž se
domáhal svého práva na sedadlo pro invalidy.

Stoupl jsem si dozadu, mezi dav lidí. Bylo to docela příjemné, tlačit se na
vyvinutou dámu zaoblených tvarů. Asi jsem se tlačil moc, protože jsem
záhy dostal takovou facku, až jsem proletěl zpátky dopředu k řidiči. Během
letu využila spousta lidí toho, že jsem byl dezorientován a
neopomněli si do mě kopnout. Řidiči jsem musel znovu zaplatit, protože
tvrdil, že jsem ještě neplatil.

„Raději si sedni, panáčku. Mám pocit, že tím, že jsi policajt jsi postižený víc než
já,” řekl slepec a uvolnil mně své místo.

Přede mnou asi seděl nějaký malíř natěrač. Víčko od plechovky, kterou měl
nad sebou, se asi muselo uvolnit. Polilo mě horko, když mě začala polévat
hráškově zelená barva.

„Ty prase, tys mi zasvinil autobus!” rozčiloval se řidič a dožadoval se zaplacení
škody.

Dal jsem mu všechny prachy, co jsem měl. Nebylo toho málo, protože za to
nicnedělání bereme skutečně dost, ale na nový autobus to nestačilo. To
jsem ještě zůstal dlužen vylitou plechovku s barvou malířovi.

„Vždyť je celý zelený, asi je mu špatně, vyhoďte ho ven, než to tu znovu
zasviní!” volali ostatní cestující.

Ten den jsem do práce nedojel. Byl jsem rád, když jsem se vrátil domů.
Pochopil jsem, proč dali policajtům auta. To aby nemuseli jezdit spolu s
občany v jednom autobuse...